Introit

Psalm 41:5 Pravím: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mě, neboť jsem proti tobě zhřešil.

Psalm 147:3 Hospodin uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.

První čtení

Ozeáš 6:1 - 6  

Druhé čtení

Mt 9,9-13

Kázání

J řekl celníkovi, aby šel za ním. A on šel.

Člověk, který se nechoval v životě dobře. Možná to byl někdo, koho bychom odsoudili. Není tady ale podstatné, co všechno špatného udělal, ale že se zvedl, vstal, a šel za J.

Opustil to, co dělal. Jeho život začal mít smysl.

Někdy si můžeme říct, že křesťanství nabízí laciné vyváznutí ze špatného duchovního stavu člověka.

„Budu se chovat špatně a pak, až mi poteče do bot, tak řeknu, že mi je líto toho, co jsem dělal špatně a že mi bude odpuštěno.“ Mám za to, že hodně lidí si křesťanskou cestu ke spáse, takto představuje. Vnímám ale tento typ představy uzdravení, ne jako pokání nebo skutečné uzdravení, ale jako pokus o výměnu kabátu. Dělal jsem mnoho věcí špatně, tak teď se za ně omlouvám, tak mi bude odpuštěno.

Křesťanství může působit jako velmi jednoduchá cesta k uzdravení. Jako laciné odpouštění. Přijmi Pána Ježíše a budeš spasen.

Myslím, že je přijetí a přijetí. Je oběť a oběť. Jinými slovy – jenom jedno je následování, jenom jedno je přijetí a jenom jedna je oběť.

Příklad duchovní obnovy člověka nacházíme také u proroka Ozeáše. Bohu nezáleží na obětech, které mu přinesli Izraelci v podobě rituálem předepsané zápalné oběti. Ozeáš viděl, že oběť, která se přímo nedotýká člověka, je brzy pochopena lacině. Ani se nemusím moc snažit a ono se to vyřeší. Dám Bohu to, co chce a on mi dá pokoj. V soukromí můžu mít postoj klidně opačný.

Ozeáš to ale vidí obráceně. Teprve ze soudů Hospodinových vzejde světlo. Jedině cesta, kdy Hospodin skrze své proroky člověka otesává, kdy člověka ubíjí výroky svých úst, pak jedině člověku vzejde světlo. Ozeáš poeticky popisuje stav, kdy sám člověk na sobě fyzicky nechá působit Boží slovo.

Tehdy, když je člověk opravdu – i fyzicky - proměňován, působí Boží milost. Bůh vede člověka k poznání, že konání milosrdenství je pravou zbožností. Slovo Chesed zahrnuje obě polohy najednou: kdo koná chesed, je milosrdný k člověku a zároveň je zbožný. Zbožnost je také vděčnost. Takový člověk je Bohu vděčný... třeba za to, že vůbec může milosrdenství konat. Že může tímto milosrdenstvím vstupovat do světa Bůh. Že se může sdílet s druhými lidmy o všechno, co má, protože všechno co máme, máme jen od Hospodina propůjčeno. Není to tedy doslova naše. A proto i peněžitý dar, almužna, je konání milosrdenství.

Ozeáš říká:

Chci, abyste byli zbožní svým milosrdenstvím. Chci, abyste Boha raději poznávali, ne abyste mu nosili oběti. Poznání Boha úzce souvisí s milosrdenstvím. Není to myšleno jako dnes, že si sednu a budu studovat daný předmět a pak budu mít o tom předmětu znalosti. Poznání se projevuje už v milosrdenství. Čím víc Boha znám, tedy: čím více chodím po jeho cestách, tím více jsem schopen milosrdenství. Poznání Boha tedy neznamená, že si o něm myslím, že je milosrdný, že znám jeho milosrdenství a sám zůstanu nemilosrdný.

Poznání Boha znamená, že já jsem také s ním milosrdný. Poznání v biblickém smyslu znamená úzký, intimní vztah s tím, koho poznávám. (Genesis 4:1 I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina.).

Hospodin ústy Ozeáše říká (kral.): milosrdenství oblibuji a ne oběť, a známost Boha více než zápaly.

Hospodin svými výroky o člověku člověka otesává. Pokud člověk slyší a bere vážně Hospodinova slova, čili soudy, pak (člověk) proměňuje své jednání. A začne mu vzcházet světlo. Tady vidíme, jak víra, poznání Boha, milosrdenství jsou spojeny. A navíc taky vidíme, že víra vzniká slyšením. (Ř10,¹⁷ Víra je tedy ze zvěstování). Pak ale následuje lidská odpověď.

Celník uslyšel volání J, vstal a šel za ním. Slyšel a vznikla u něj víra. A nastala proměna. Nevymlouval se, že ještě musí spočítat peníze, že musí počkat, co až se s někým poradí, nevadilo mu, že ho možná jeho kolegové budou počítat za blázna. Že přijde o zisk. Výmluv by měl určitě dost.

Učinil ale to, co popisoval Ozeáš. Neudělal falešnou oběť. Sám obětoval možná jméno, možná čas, možná peníze, obětoval to, na co byl zvyklý. Udělal něco, co mohlo změnit jeho život.

Nebylo to tedy tak, že by k němu J přišel a řekl mu: vím, že jsi hříšník, ale já jsem přišel odpustit hříchy, tak ti odpouštím. To by samozřejmě nemusel celník dělat nic. Obrátil by se líně z boku na bok a mohl by říct: no, když myslíš Ježíši, mně to nevadí. Ať tedy jsem zachráněn.

Pak by taky měli pravdu farizeové, když J vytýkali, že stoluje s celníky a jinými hříšníky.

Mám ale za to, že ten celník opravdu něco udělal, že učinil možná první opravdovou oběť ve svém životě. Možná obětoval své jméno, svou pozici.

Možná ale obětoval jenom svou představu o tom, jaký je v očích těch druhých. Možná poprvé z toho volání J-ova pochopil, že není důležité, jak chceme, aby se na nás druzí dívali. Možná pochopil, že před Bohem jsme si všichni rovni a že jediné, co pomáhá, je míra lásky a oběti, na níž se chceme podílet.

Celník vstal, aby se mohl učit být bližním. A začalo se mu otevírat království nebeské.

J nepřišel jako soudce, ale jako lékař.

A dokonce vyzývá, abychom takto na J hleděli – ne jako na soudce, ale jako na lékaře. A z jeho příkladu se učili, co to je milosrdenství. A sami jej následovali v neodsuzování druhých, ale k citlivé pomoci.

A my za to Hospodina chválíme, že nám daroval takovou milost.

Budeme dnes moci stolovat s JK u jednoho stolu. Jako celníci a hříšníci, jako společenství těch, kteří touží zakusit něco z BK.

Poslání

2 Peter 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.